WATERLOO A HOŘELÍD

Co se odehrálo poblíž belgického města Waterloo ví asi většina obyvatel Evropské unie. Kde je Hořelíd, to je jiná. Správně odpovědět by byl asi problém i pro některé Hořičáky. Rád bych se pletl. U Waterloo v červnu 1815 definitivně skončila éra Napoleona Bonaparte, poblíž Hořelídu v dubnu 1423 rozprášili husité Jana Žižky z Trocnova vojsko Čeňka z Vartenberka. Nic ale neskončilo, husitské války pokračovaly. U Waterloo padly na obou stranách desítky tisíc vojáků, kolik bylo obětí na bojišti u Hořelídu se neví. Je to už příliš dávná historie. A na nějakého toho zabitého se tehdy moc nekoukalo. Pokud to ovšem nebyl přímo panovník.

S pokrokem civilizace pokročily i prostředky zabíjení. A výsledek se dostavil. Počty zabitých na bitevních polích rostly. Voják vyzbrojený puškou předovkou, to byla jiná káva, než husita s řemdihem! A tak pokrok přinesl, jako úlitbu víře nebo ideálům, válečné hroby. A taky pomníky a památníky na bitevních polích. U Waterloo vznikl již několik let po bitvě Lví pahorek, na Hořelídu po 470 letech mohyla. Co spojuje oba pomníky není jen někdejší bitva. Na obou místech tvoří pomník dodatečně navršené návrší se lvem na vrcholu. Waterloo zůstalo Waterloo, z Hořelídu se postupem času stal Mohejlík.

Lví pahorek u Waterloo je vysoký něco málo přes čtyřicet metrů, na vrchol k soše lva vede 226 schodů. Lev je odlitý z kanónů poraženého Bonapartova vojska a vítězové zařídili, že výsměšně hledí směrem k tehdy poražené Francii. Pahorek vyrostl na místě, kde byl údajně raněn vévoda Oranžský, později nizozemský král. Místo, ale především sám pahorek se nelíbil vojevůdci vévodovi Welingtonovi. Na adresu stavitelů řekl: Vzali mi mé bojiště. V současné době je s pahorkem problém – hrozí jeho sesouvání. Na vině není osmadvacetitunový lev na vrcholu, nýbrž povětrnostní vlivy. Valonské úřady to ale prý dají za padesát milionů do pořádku.

Mohyla na Hořelídu je také spojena s bitvou. Ta ale byla jen záminkou pro symbolické vyjádření protihabsburského postoje českých vlastenců konce 19. století. Není to válečný pomník, tak jako Lví pahorek, i když na vrcholu mohyly stojí na husitském válečném voze český lev. Výjimečnost mohyly na Hořelídu je v tom, že celá byla zbudována za peníze jediné osoby – hořického vinárníka Josefa Šťastného.

Josef Šťastný měl vinárnu v domě U božích bojovníků. Vyučil se sice kupcem, ale v obchodě svého otce, pekařského mistra a radního města Hořic, dlouho nepobyl. Po svém otci byl především českým vlastencem. Odešel do Prahy, pracoval pro Národní listy a věnoval se vlastenecké politice. Brzy se ale vrátil do Hořic a s podporou otce se zapojil do politického dění ve městě. Již ve dvaceti letech byl jako člen Omladiny hlavním pořadatelem tábora lidu k výročí bitvy na Gothardě. Ve dvaadvaceti letech, již jako významný představitel hořického Sokola, navrhl na tancovačce v hostinci U Kalicha, aby byl postaven pomník Jana Žižky z Trocnova. Za dva roky se, i přes velmi špatné počasí, sešlo na Gothardě při slavnosti odhalení pomníku patnáct tisíc lidí.

Několik let strávil Josef Šťastný cestováním po Balkánu a pobytem v Petrohradu. Vrátil se jako nadšený panslovan s ještě více posíleným protihabsburským smýšlením. Na průčelí svého domu čp.17 umístil busty Husa, Žižky a Prokopa Velikého, byl zvolen členem městského zastupitelstva a v roce 1888 nebyl o dva hlasy zvolen purkmistrem. Tím se stal Josef Pour. Josef Šťastný prosazoval v zastupitelstvu postavení pomníku Jana Husa v Hořicích, pojmenování ulic Husova a Žižkova, protestoval proti konání slavnosti na počest čtyřicetiletého panování císaře Františka Josefa I a za urážku člena císařského domu si odseděl dvouměsíční trest vězení.

Mohyla na Hořelídu jako by Lvímu pahorku z oka vypadla. Je sice zhruba desetkrát menší a na vrchol vede jen 21 schodů. Ale je naše. Byla postavena téměř pěr set let po bitvě a při vzniku měla především silný politický podtext. To se nakonec projevilo i při jejím odhalení – neodhalení. Slavnost se sice měla konat na den svatého Václava roku 1893, ale Královéhradecké c.k. hejtmanství slavnost zakázalo. A tak jen pár odvážných občanů položilo věnce k dokončené mohyle střežené četníky. Inu Čechy.

Josef Šťastný, významný hořický občan, vlastenec a vinárník zemřel téměř přesně na den o rok později 26. září 1894 ve věku nedožitých 46 let.

DOVĚTEK

Josef Šťastný je pohřben na Gothardě v hrobce č.33. Hrobka se však před lety stala terčem útoku vandalů, při kterém byla zdevastována a již léta je otvor do hrobky zakryt jen rezavým plechem.

Z evidence správy hřbitova není jasné, kdo je majitelem hrobky, protože pravděpodobně neexistuje smlouva o pronájmu hrobového místa. K nejasnosti vlastnictví hrobky přispívá i to, že v kolonce Zapravené poplatky je v evidenci uvedeno: jednou provždy placeno. Tento pojem však současný právní řád nezná. Vše tedy nasvědčuje tomu, že ve smyslu hřbitovního řádu platného od 1.9. 2020, je hrobka č. 33 opuštěným hrobovým místem (ve smyslu občanského zákoníku opuštěnou věcí) a ze zákona se pravděpodobně hrobka stala majetkem města.

Jestliže by měl být současný žalostný stav napraven, měl by provozovatel hřbitova, tj. město Hořice, především ověřit vlastnické vztahy k hrobce. V dalším kroku by se město mělo pokusit o to, aby se právně nezpochybnitelnou cestou stalo majitelem hrobky a potom by již nic nestálo v cestě tomu, aby město zajistilo její rekonstrukci.

Vzhledem k tomu, co všechno v minulosti pro město Hořice vykonal a jakými uměleckými díly se jeho zásluhou město pyšní, by si Josef Šťastný určitě jednou provždy zasloužil důstojné místo posledního odpočinku.

PhDr. František Kozel

Zdroje informací:

Kuchta M., Josef Šťastný, seminární práce G a SOŠ Hořice, 1996

Wikipedie