PREZIDENT ZA VŠECHNY PENÍZE
Dlouhá léta jsme celé rodiny včetně dětí jezdily na vánoce na hory. Dvacet let do stejné chalupy a prakticky stejní lidé. Chalupa byla (a dosud je) více než jedenáctset metrů nad mořem a nebyl tam zaveden elektrický proud střídavý ani jiný. Tehdy, v sedmdesátých letech, se tam svítilo petrolejkami. Do kuchyně, která byla zároveň i společenskou místností, již nahlédl technický pokrok – tam byla propanbutanová lampa. Sporák na uhlí (a dříví) ale bezpečně udržoval úroveň vaření na těsně poválečné úrovni. Záchod vzadu na chodbě byl suchý, s kulatou dírou a deklem. Ten byl velmi důležitý. Při severovýchodním větru se totiž mohlo stát (a stávalo se), že při jeho odklopení létaly dovnitř dříve použité papíry. Všichni jsme tam ale jezdili s nadšením a zásadou, že s nadmořskou výškou ubývá komunismu. I proto nám vůbec nevadilo, že co jsme si tam od lanovky nedonesli několik kilometrů na vlastních zádech sami, to jsme neměli.
Ráno 29. prosince 1989 jsme vstali jako vždycky, někteří již kolem deváté hodiny. Vypili jsme čaj, snědli kus vánočky, namazali lyže, vzali batohy na záda a vyrazili jsme vzhůru do kopce, do bufetu Na rozcestí. Kolem jedenácté jsme zasedli ke stolu uprostřed lokálu. Již den předtím přijel jeden z četných poslů se zprávami, co se děje v Praze a vyzdobil hospodu klasickým plakátem s portrétem Havla a heslem Havel na hrad. V bufetu byl zaveden elektrický proud, byl tam zapnutý televizor a přímý přenos z Prahy z volby prezidenta. Příchozí lyžaři, zvědaví jak volba dopadne přicházeli, ale neodcházeli. Před polednem bylo v lokále tělo na tělo sedících i stojících. Pak se to stalo. Federální shromáždění plné komunistů zvolilo Václava Havla prezidentem. Havel byl na Hradě a v bufetu na rozcestí ubylo komunismu na nulu. V lokále se strhla neuvěřitelná mela. Jiřík, odpovědný vedoucí bufetu, nestačil nosit ze skladu šampaňské. A šampaňské teklo proudem a prázdných lahví na stolech přibývalo. S pokračujícím odpolednem odjížděla velká část lyžařů pokračovat v oslavách na své boudy. Již za tmy, ale když večer byl ještě mladý a stůl byl plný prázdných lahví – došlo šampaňské. A došlo i na placení. Všichni jsme položili všechny své peníze co jsme měli na stůl, ale bylo to málo. Zadlužili jsme se tedy ještě o několik korun navíc, koupili pohled a napsali Václavu Havlovi na Hrad blahopřání ke zvolení a že je prezident za všechny prachy. Potom jsem dal na společnou sekyru Jiříkovi do zástavy můj občanský průkaz a spustili jsme se dolů z kopce k naší chalupě.
Na tento příběh jsem si potom později několikrát vzpomněl při volbě těch dalších prezidentů, kdy jsem neměl potřebu utratit byť jen jedinou zlámanou grešli. Nevím, proč jsem si na ten příběh starý jedenatřicet let zase vzpomněl letos u televize při vánočním poselství z Lán. No, už se mi asi skutečně stýská po tom jít do hospody a vidět volbu prezidenta, který by byl za všechny prachy.
Sonyboy
