ANEBO NE
Žijeme v nejisté době. Zdá se, že jedinou jistotou jsou východ a západ slunce a jinak nic. Pravda, máme státní orgány a jejich představitele, kteří mají krizový zákon, krizové štáby a poradní sbory. Ale jsou naší jistotou? Klasik poeta by řekl – muška zlatá jen. A Karel Jaromír Erben by barvitě vylíčil desetihlavou saň. Jedna hlava dští hrůzu polymorbidních stavů, druhá nás chce všechny promořit, třetí straší smrtností, čtvrtá hlava mluví bez hlavy a paty a tak dále a tak podobně. Navíc, co která hlava říkala v pondělí, už ve středu popírá.
V prvních květnových dnech roku 1945 válka končila, v Praze bylo povstání. Po silnici od Hořic k Ostroměři utíkaly skupiny německých vojáků a civilistů před Rusy na západ do amerického zajetí. V lomu, v zatáčce od Mezihoří zaujala pozice čerstvě vzniklá skupina partyzánů. Když se po silnici na druhé straně údolí za Javorkou pohybovaly zbytky německých jednotek, rozkaz zněl jasně – zalehnout. A když se objevily skupinky prchajících civilistů s kufry a ruksaky, promluvily zbraně. K veliteli Žáčkovi, v hodnosti kapitána přivedli skupinku zajatých německých civilistů:
Co s nima, veliteli?
Všechny postřílet!
Neblbni, vždyť jsou tam i ženský s dětma.
Anebo ne!
Pravda, v pandemii se nestřílí, ale o život jde stejně jako ve válce:
Co s tím uděláme, pane náměstku?
Všechny promořit!
Neblbněte, vždyť to spousta důchodců nepřežije.
Anebo ne!
Ve válce se vyznamenání udělují až po boji, kdy zásluhy jsou nezpochybnitelné. Často dokonce in memoriam. A jak v pandemii? Viru jsme se sice do buňky ještě nenabourali, ale křivka nárůstů nakažených se (prý) zplošťuje. Vysoká smrtnost mezi seniory přetrvává, ti ale většinou měli i jinou diagnózu, tak co. A tak vrchní velitel už má jasno a dávno před závěrečným útokem na zteč začal slibovat vyznamenání. Jak moudré a šlechetné!
Anebo ne?
Sonyboy
