HOŘIČTÍ STAROSTOVÉ
Odkdy měly Hořice své purkmistry a starosty ? V prosinci 1848 se rakouským císařem z Boží milosti stal František Josef I a začala přeměna státoprávní struktury habsburské monarchie, která vyvrcholila tzv. silvestrovskými patenty v roce 1851. A tehdy se na scéně objevili purkmistři. Za prvního purkmistra Hořic je historiky uznáván Josef Ruml, který tuto funkci zastával deset let. Od té doby do současnosti se v čele města Hořic vystřídalo celkem 37 purkmistrů, starostů a jinak titulovaných hlav. Mezi nimi se při ohlédnutí najde celá řada takových, kteří by neměli být zapomenuti a stojí za připomenutí. Jedním z nich je starosta MVDr. Josef Fejfar.
MVDr. JOSEF FEJFAR část I
nebyl rodilým hořičákem. V roce 1848 se narodil v Roztokách u Jilemnice, vystudoval vyšší reálku v Trutnově a ve Vídni absolvoval kurz zvěrolékařství. Jako dvacetiletý se usídlil v Hořicích a začal se věnovat zvěrolékařské praxi.
Od samého počátku svého působení
ve městě však byl nepřehlédnutelnou postavou ve veřejném životě. Již dva roky po příchodu do Hořic se v roce 1870 stal jednatelem Hospodářsko-průmyslové jednoty okresu hořického a o dva roky později řídil Krajinskou výstavu pro severovýchodní Čechy. Založil ovocnou školku a byl u vzniku Pokračovací školy průmyslové v Hořicích. To vše v době, kdy byl ještě ani ne třicetiletým veterinářem.
Vlastenecká nálada,
která byla v té době výrazným znakem veřejného života v Čechách se samozřejmě nevyhnula ani Hořicím. A není proto divu, že se Josef Fejfar, jako velmi schopný organizátor, stal jednou z řady výrazných postav hořického spolkového a obecně kulturního života. Na konci 70.tých let již v Hořicích fungovaly pěvecké spolky Ratibor a Vesna a ochotníci už nehráli divadlo po hospodách, ale v divadelním sále Tomáškova domu. Členové Sokola naopak museli svá těla tužit v hospodských sálech, protože jinde nebylo kde. Velmi zanedbávanou oblastí však byla, podle mínění některých občanů města, hudba.
Nápravu tohoto stavu
se rozhodli zjednat milovníci hudby, kteří se sešli v hojném počtu jedenatřiceti osob v dolních místnostech hostince Josefa Poura a v březnu 1881 založili prozatímní spolek hudebních ochotníků. Prozatímním předsedou zvolili zvěrolékaře Josefa Fejfara (toho roku slavícího kristova léta) a prozatímním ředitelem spolku ředitele kůru Františka Mathy. Zajímavostí, ale pro tuto dobu příznačnou, bylo, že mezi otci zakladateli hudebního spolku byl bývalý starosta Petr Erban, dva budoucí starostové Josef Fejfar a Josef Pour a kronikář města Josef Horák. Tak to za císaře pána chodilo. První řádná valná schůze se konala 27. června a tak vznikl hudební spolek Dalibor. Jeho prvním předsedou se stal Josef Fejfar.
Malý dovětek: Hudební spolek si zvolil za svého předsedu třiatřicetiletého zvěrolékaře, který neznal noty ani nehrál na žádný hudební nástroj. Obojí však Josef Fejfar dohnal. Naučil se noty a hrát na lesní roh. Následující desetiletí potom ukázala, že Dalibor zvolil v roce 1881 více než dobře. Pro muziku i pro město.
Vznik Dalibora a jeho začátky
ale nebyla čistě vlastenecká idylka, jak by se snad mohlo očekávat u hudebního spolku. Ne vždycky totiž nechali páni muzikanti doma své rozdílné politické názory. O přijímání návrhu spolkových stanov sepsaných Josefem Fejfarem napsal kronikář, že byly s velikým hlukem a křikem přijaty, neb budily svojí svobodomyslností odpor zdejších konzervativců. A hned na konci roku popudilo konzervativní veličiny městské, že spolek nevyhověl žádosti Měšťanské besedy k účinkování na jejich silvestrovské zábavě.
Svobodomyslnost
byla významným a trvalým rysem osobnosti Josefa Fejfara. Díky tomu se jako předseda Dalibora postavil na silný odpor nevýslovné diktatuře tehdejší Měšťanské besedy (baště konzervativních staročechů) a podle kronikáře spolku dosáhl jeho „samostatného“ postavení. Mecenášská velkorysost Josefa Fejfara se také výrazně projevila například ve sporu s ředitelem kůru Františkem Mathé, který odmítl spolku půjčovat nástroje. Josef Fejfar vzal na sebe půjčku v záložně, sám půjčil spolku hotově 300,- zl. a všechny potřebné nástroje pro spolek koupil.
Rozhodnutí postavit pomník Bedřicha Smetany
v Hořicích bylo, po vzletném a přesvědčivém odůvodnění Josefa Fejfara, s jásotem schváleno na valné hromadě Daliboru 19.1.1889. Pro postavení pomníku byl zvolen výbor, předsedou výboru Josef Fejfar a z pokladny spolku bylo do fondu na postavení pomníku B.Smetany věnováno 50,-zl. Pomník ovšem bylo třeba někam umístit, nejlépe do parku, který ale v Hořicích nebyl. Následovalo několik let nekončícího dohadování všech hořických spolků o zřízení Městských sadů Smetanových. Nakonec to byl Josef Fejfar, kdo bouchnul do stolu a v lednu 1895 přijal Dalibor usnesení, že opouští myšlenku zřízení městských sadů za spoluúčasti ostatních hořických spolků.
Hned také rozhodl, že zřídí sám menší Smetanovy sady, pro které koupí pozemek od paní Bičišťové z Ronova za 2800,- zl. A na místě hned ustavil Daliborův spolek pro zřízení Smetanových sadů s předsedou Josefem Fejfarem.
Bez krejcaru v kapse
se potom v roce 1895 Daliboru podařilo koupit pozemek pro Smetanovy sady díky jedinečným organizačním schopnostem a mecenášské velkorysosti Josefa Fejfara. Ve fondu Smetanova pomníku měl spolek tehdy vybráno 1800,- zl., v právě založeném fondu Smetanových sadů nebylo skoro nic a pole paní Bičišťové stála téměř tři tisíce. Řešení bylo jednoduché. Z fondu pomníku si spolek vypůjčil 1400,- zl., dalších 1400,- zl. spolku půjčil Josef Fejfar a zbývajících 33 zl.17 kr. se ve fondu sadů našlo. Tak koupil před 125 lety hudební spolek Dalibor pozemek pro Smetanovy sady.
Pokračování v pátek 4. prosince 2020
PhDr. František Kozel
